Velký německý filosof Immanuel Kant poznamenal, že mu studium na elitním lyceu v Královci nedalo nic z hlediska jeho budoucího směřování a zájmů. Já studentům s oblibou říkám, že jsem v tomto srovnání dopadl lépe, protože jsem si ze čtyř let na střední odnesl jedinou nesmírně užitečnou věc: schopnost psát všemi deseti. Naslepo, hmatovou metodou, bez dívání se na klávesnici a rychlostí 350 až 400 znaků za minutu.
Žádná škola není ideální a věděl to už Mark Twain a ještě před ním Grant Allen, když poznamenali: Nikdy nedovolte škole, aby stála v cestě Vašemu vzdělání. A je to pravda, která se často redukuje na pouhý vzdor místo toho, aby byla chápána tak, jak to oba autoři zamýšleli: produktivně a jako příležitost k vlastní inciativě, aktivitě, touze vyniknout a být lepší než ostatní nebo daná instituce.
Řečené platí i pro psaní na klávesnici, jež představuje mnohem víc než úmorné ťukání ASDF JKLů a nácvik jaků a kajaků v prvním ročníku, otravný dril spojovníků, pomlček a adres ve druháku nebo „oldschoolovou“ korespondenci třetího roku studia.
Psaní na klávesnici je, tak jako čtení, počítání nebo angličtina, na prvním místě řemeslo, které je třeba neustále obnovovat. Představme si kuchaře, který by neuměl omeletu nebo kadeřnici stříhající jednou za tři týdny. Stejně je na tom student, jenž v průběhu letních prázdnin stiskne na klávesnici Enter jen proto, aby prodloužil předplatné Netflixu.
Jako lidé píšeme ne abychom získali dobrou známku za opis v programu ATF nebo učebnici Technika administrativy, nýbrž proto, že chceme něco zaznamenat, sdělit, vyřešit, komunikovat, potěšit sebe nebo někoho blízkého. A jazyk a myšlenky sestávají z bariéry vět a slov, kterou je nutné projít co nejrychleji, nejefektivněji nebo nejpohodlněji.
Právě proto existuje nástroj v podobě klávesnice, který nám tento průnik – opakující se mnohokrát denně a rok za rokem – ohromně usnadňuje.
Obvyklá námitka studentů i některých vyučujících zní: Proč se vlastně učit psát všemi deseti, když je tu AI a všemožné nástroje pro převod hlasu do textové podoby? (Takové názory udiví zejména u IT specialistů a programátorů, pro které je kód sestávající z písmen a speciálních znaků denním chlebem.)
Proč? Protože lidský hlas je velmi nespolehlivý nástroj komunikace v mnoha oblastech života a málokdo má tak přesné a strukturované myšlení, aby dokázal diktovat AI hotové věty, odstavce i strany pracovního textu nebo milostného dopisu.
Ano, Dr. Grissom z CSI: Las Vegas a další policejní vyšetřovatelé nebo patologové to umí, ale i seriálové pojetí odráží dlouhá léta praxe. A i oni musí sestavit nebo někoho pověřit sepsáním protokolu, protože text bude ještě dlouho sloužit coby právně závazná podoba uchovávání dokumentů napříč obory a jazyky.
Představme si, jak by to asi vypadalo, kdyby všichni lidé v tramvaji nebo ve vlaku diktovali a poslouchali svá i cizí sdělení, často intimní povahy. Už dnes zažíváme ve veřejném prostoru situace k zbláznění, když Maruška instruuje Pepu (a s ním celý vagon), aby tento koupil v Kauflandu půl kila Gothaje a 20 litrů polotučného trvanlivého v akci.
Proč asi spisovatelé a novináři, tedy lidé, kteří opravdu uměli psát a vyjadřovat myšlenky a emoce, v naprosté většině používali psací stroj nebo klávesnici počítače?
A pak ta editace, jež je nedílnou součástí uměleckého i ryze funkčního textu. Na první dobrou vypadá super, když počítači řeknete: Oprav v buňce C8 na listu Tržby za 3. kvartál 2022 položku SAPPHIRE PULSE Radeon RX 6600 8GB na NVIDIA GeForce RTX 3080 Ti. Zkuste ale podobně běžný úkon zopakovat stokrát denně a brzy budete potřebovat pomoc psychiatra.
My všichni nosíme v hlavě úžasný organický počítač, který ke své správné a optimální činnosti potřebuje neustálý přísun podnětů a dat reálného života. A ruce jsou jeho extenzí či periferií, jež musí být co nejšikovnější, aby nedocházelo ke zbytečným prodlevám a ztrátám.
A že nebudu klávesnici v životě potřebovat? Pokud budete řídit autobus, nakládat bagrem uhlí anebo šlehat mléko na cappuccino a krájet dorty, nejspíš se bez toho psaní opravdu obejdete. Tohle všechno i mnohé další jsou ale práce, které většina lidí nemůže anebo nechce dělat celý život. A sugar daddy nebo bohatá aristokratka rozhodně není řešení pro každého, protože toto je nejen morálně sporné, ale především krajně nespolehlivé.
Věřím, že i Vy dříve či později zjistíte, že teplý kanclík nebo dokonce designově vyladěný home office/kancelář kdekoli na světě má něco, co plameňákům z mikropěny a digitální palubce tramvaje schází…
Minulý týden jsem byl na pobočce velkého IT e-shopu vyzvednout ultratiché větráky Noctua a na pultu zaslechl úryvek komunikace, kdy si PC technik stěžoval kolegovi-prodavači (ano, to je spojovník dle vzoru malíř-lakýrník z ČSN 01 6910), že musí odpovídat na otravné e-maily zákazníků a že ho štve nejen to, že jich chodí hodně, ale že ho hlavně se.., jak dlouho mu jejich vyřízení trvá.
S pobavením jsem pánům při přebírání zboží řekl, že studentům opakuji, že až odejdou z království EduPage, narazí na svět, kde se po nich bude chtít nejenom psaní e-mailů, ale i schopnost pracovat s kancelářskými a specializovanými programy a informačními systémy.
V tu chvíli jako by z muže vybublala všechna zloba: „Jen jim to všem řekněte, protože i já jako blbej technik píšu e-maily místo toho, abych se věnoval své práci.“ A tak to prostě je. A já, Vy a ani užvaněná AI na tom v dohledné době nic nezměníme. Nezbývá než si tohle břímě co nejvíc ulehčit a při zpracování psaného slova postupovat co nejefektivněji.
Neptejte se mě prosím jak a vraťte se ke kajaku. 🙂
Autor textu: Patrik Vacek
